Snář a planetář 3

7. března 2014 v 18:22 | Michal Laštovička
NOČNÍK
(deník NOČNÍch snů z 90. let)

U McCartneyho v Jerevanu

Jsem zase v Jerevanu, tentokrát i s rodiči a sestrou. Jdeme líbezným lesem počátku léta a já stále čekám, kdy se před námi objeví Ararat. Skutečně, za chvíli se mezi konečky větví mladých borovic objeví ohromná půlkulovitá hora, celá jakoby z hnědého skla, profilovaného šestibokými ornamenty v podobě květů. Vzápětí jsme na návštěvě na chalupě u Paula McCartneyho. Je vlahý letní podvečer, sedíme na zahradě, za námi je rozlehlý starobylý statek, před námi prostá ohrada ze dvou břeven a za ní polní cesta, pole a v dáli les. McCartney a jeho rodina vypadají přesně jako na starých barevných fotografiích z roku 1969 - poznávám dokonce i košili s pestrobarevným vzorem, kterou má Paul na sobě. Vzápětí jdeme všichni na podvečerní procházku po okolí, dost přesně poznávám i jeho osmiletou dceru.
(asi 1990)

Atomová válka

Jsem opět učitelem. Učím v typické "moderní" sídlištní škole, dle věku žáků první stupeň. Škola se nachází někde na vršku na kraji města, protože z ohromných prosklených tabulí mé třídy vidím do dáli přes široširý obzor, na kterém ale kupodivu není nikde žádný panelák - budova školy patrně sídliště zakončuje. Žáci jsou klidní a soustředění, přesto vyučuji roztěkaně, protože mám dojem, jako bych věděl o znepokojivých zprávách. Navíc mám několik hodin za sebou v jednom kuse, takže ani nemohu na přestávku zaběhnout do sborovny, abych se dověděl, co se děje. Uprostřed výkladu náhle zpozoruji, že nízko nad zemí, velmi blízko školy přelétá přes oblohu mohutná stíhačka. Pluje vznešeně, zcela bezhlučně a zvolna po nebi, světla na ní různě blikají, dokonce se zdá, jako by vypouštěla nějaké střely. Vše se ale děje zcela tiše a velmi impozantně. Zároveň mám pocit, jako bych v dáli na obzoru zahlédl jakési šipky, vzlétající s černým dýmem a postupně mi dochází, že to mohou být startující rakety. Pokračuji ale dál ve výkladu, pevně přesvědčen, že bude-li se cokoliv dít, budu kolegy včas vyrozuměn. Nemohu se už ale přesto dočkat přestávky. Znovu se podívám z okna a vidím, že po nebi opět pluje, tentokrát v opačném směru, a možná i blíž ke škole, obrovská složitá družice. Má kulovitou přední část, po které přebíhají blikající světla, množství antén, z nichž se některé pohybují a v jejím letu je cosi mrazivě majestátního. Přesto se snažím ignorovat i ji, ale mezi žáky už trochu roste nepokoj a i těch startů raket na obzoru jakoby přibylo. Ani nevím jak, ale vypukává poplach. Snad dokonce je i škola zasažena. Žáci s jekotem běží na chodbu, kde se sice ve zmatku, ale přece pečlivě přezouvají a převlékají. Fakt války je už ale nepochybný. Ve všeobecné tlačenici se rovněž dostávám na chodbu, poslední obraz, jenž vnímám, je blonďatý chlapeček, který si s pláčem obléká na záda hořící školní aktovku.
(počátek 90. let)

Rozhovor se Slánským

Jdu polní cestou mezi vysokými mezemi, vzadu se rýsuje les, na ohybu cesty vidím skupinku lidí, zblízka vidím, že na mezi sedí Rudolf Slánský, který právě na chvíli utekl svým strážcům. Vypadá přesně tak, jak ho znám z dobových fotografií, i lidé, kteří ho obklopují, vypadají jako besedující družstevníci z filmů padesátých let, dokonce si uvědomuji, že všechno kolem mně je také černobílé. Slyším, jak se lidé ptají Slánského, proč byl zatčen, na což on neustále opakuje: "Já jsem obyčejný poctivý člověk." Ještě si v duchu stačím říct, že pěkně kecá, když tu přijede (snad?) embéčko, ze kterého prudce vystoupí dva elegantně uhlazení blonďatí fízlové a s přehnanou laskavostí se hrnou ke Slánskému: "Kam jste se nám to jenom ztratil, soudruhu generální tajemníku?" volá se širokým úsměvem jeden a surově zkroutí Slánskému ruku. "My jsme vás tolik, tolik hledali!" říká se stejným úsměvem druhý a udává mu jednu ránu pod žebra za druhou. Pak ho oba surově vlečou k autu, které teď vypadá jako rozšláplá, nesmírně zmačkaná a zrezatělá dětská hračka zvětšená do skutečné velikosti. Je jasné, že do ní Slánského vměstnat nemohou, alespoň ne bez citelné újmy na zdraví, ale o to jim zřejmě právě jde, protože ho přece jen velmi surově do té trosky vtlačí (že by z ní vytékala i krev?) a ujíždějí pryč. Shromáždění se rozchází zmateně, nevím, mám-li něco udělat. Asi ne.
(začátek 90. let)


Ve Volgogradu

Přijíždím s rodičema na návštěvu do Volgogradu. Jedeme naším osobním autem, zastavujeme přímo pod Mamajevym kurganem, ale známou obludnou sochu zatím nevidím. Vystupujeme na nevelké, šedým štěrkem vysypané parkoviště, za kterým je kovová hala bývalé továrny, změněné na pivnici, ve které u dlouhých stolů sedí všichni moji kamarádi ze studijního pobytu, ale já chci rodičům ukázat zdejší monumentální pomníky. A skutečně, přímo uprostřed města se tyčí do výše tři nepřirozeně protažené ženské postavy s meči, ta vpředu ho má vítězně pozvednutý. Já ale bezpečně vím, že to není všechno, musím najít celý ten areál pomníků a už k němu přicházíme, náhle se před námi otevře doširoka celá kruhovitá terasa plná umně uspořádaných soch a reliéfů, tomu všemu vévodí na mohutném podstavci z růžového mramoru velké černé torzo vojáka v přilbě, který se před sebou v obou rukách ohání mohutným panzerfaustem. Je to sice daleko rozsáhlejší, než jsem očekával, ale přesto ještě chci najít onu obrovskou obludu s mečem na Mamajevom kurganu. Konečně se po delším hledání ocitáme pod strmým svahem se širokým schodištěm, na jehož vršku je masivní mramorový podstavec, po stranách s mísami na věčný plamen, na kterém trůní obrovský černý tank. Poznávám v tom ke svému údivu nejen Mamajev kurgan, ale také podstavec pro Stalinův pomník v Praze a kupodivu i schodiště pod kostelem Sacré - Coeur na Pařížském Montmartru. Intenzivně vychutnávám pocit, že jsem prodělal dlouhou cestu, abych znovu uviděl to, co jsem kdysi vídal, a co už těžko někdy v životě uvidím.
(první polovina 90. let)


Mozartův oblek

Čekali jsme na N. na blíže neurčeném náměstí. Z dlouhé chvíle jsem začal prohlížet kufřík bez víka, ve kterém bylo naházeno množství odpadků, které plavaly v napršené vodě. Kufřík jsem vylil a najednou jsem viděl mezi odpadky velké stříbrné mince, různé dózičky z broušeného alabastru, stříbrnou cizelovanou pistolku, hůlky (špacírky, rokoko). Rozdělili jsme si to s bratrem, který se ale dál už vytratil. Pak jsem se oblékl do bílého obleku rokokového střihu s pláštíkem navrch. Pistolka mi překážela v kapse pláštíku, tak jsem ji ukryl v náprsní kapse, kde jsem při tom objevil několik různobarevných flakónů s voňavkami. Byli jsme se synem u N. v kamenické dílně, kde byl speciální domácí telefon, který se vyznačoval tím, že byl pomalý v předávání vzkazu, my byli na místě dřív, než zpráva po telefonu dorazila. Šli jsme po městě, kde po ulici tekla řeka, do které se dostal strakatý kůň. Brodil se řekou, ale neplaval, najednou se změnil v strakatého psa a vešel do otevřených vrat domů. Pokračovali jsme v cestě kolem budovy Mánes. Když jsme přicházeli k Národnímu divadlu, museli jsme odbočit vlevo, protože kolem Národního a Malostranského náměstí byla objížďka. Předtím nás u Mánesa dostihla tlustá, ale ne stará paní, která mě vydírala tím, že můj nález, který jsem si přivlastnil, půjde oznámit na policii. Dal jsem jí políček a tím jsme se s ní rozešli. Šli jsme objížďkou, která vedla Vltavou, ale vody bylo na cestě jen málo. Na druhém břehu jsme přišli k závorám u trati, kde jsem synovi řekl, že mám na sobě pravděpodobně Mozartův oblek, napadlo mě to na základě objevených flakónů voňavek a stříbrné pistolky.
(sen mého otce, 17. 10. 1995)


Veliký noční požár

Jsem v mansardě, v podkrovní místnosti naší Sloupské chalupy, hádám se kvůli něčemu se sestrou, ani nevím kvůli čemu, když tu si v jedné rozhořčené pauze všimnu, že nalevo vedle dveří na půdu je místo postele, která tam normálně je, vysoká dřevěná polička etažérka a v ní stojí sklenice s vodou, která se z nepochopitelných důvodů vaří klokotem. Chvíli nad tím hloubám a pak mě napadne děsivé vysvětlení a otevřu dveře na půdu. A skutečně, celá prostorná půda je v jednom mohutném plameni, který ale hoří klidně a jaksi ustáleně. Běžím rychle o patro níž, ve velkém pokoji sedí rodiče u stolu jak při slavnostní večeři, poznávám ještě několik sousedů a známých, mezi nimi i Hanku P., snažím se jim říci, co se stalo, ale jsou naprosto lhostejní. Uraženě odcházím z domu, hledat někoho, kdo by mi pomohl s hašením, ale vidím, že sousedovic stavení, které je na vršku za polem, hoří také. Projdu kolem něj a ocitám se někde, kde jsem kupodivu ještě nebyl, ale co je mi přesto povědomé. Je jasná letní noc a přede mnou se doširoka otevírá rozmanitá zvlněná krajina, posetá množstvím pitoreskních roubených stavení, která ovšem všechna do jednoho hoří. Krajina je mi povědomá, je typická pro česko-saské švýcarsko a přece ji vidím poprvé. Připomíná mi ale spíš krajiny vzdálenější od naší chalupy, možná jako kolem Hřenska. Procházím nocí od domu k domu a zoufale hledám nějaký, který nehoří. Ale všude se line klidná záře plamenů a všude pobíhají kolem domů lidé s kbelíky. Konečně jdu po cestě, nad kterou se tyčí svah, na jehož temeni je rozlehlý, zdobený roubený dům, který opravdu nehoří. Krátce mluvím s jeho majitelem, pochvaluje si, že zrovna jeho dům byl ušetřen, ale ještě před koncem hovoru dům chytá také a majitel odbíhá hasit. Jdu dál, ale dál už žádné domy nejsou a cesta končí v prostorné svažité louce, na jejímž hřebeni je mohutný rozložitý dub, který znám. Když k němu dojdu, uvědomím si, že je to vlastně už docela blízko domů. Pomalu také začíná svítat.
(podzim 1995)


Zdánlivá smrt mé matky

Stojím před hospodou v obci Janov, nedaleko od naší Sloupské chalupy. Je noc, ve které zemřela má matka. Cítím, že prožívám navýsost mystický okamžik. Osud promluvil, vím, že se mě to nemůže transcendentálně netknout. Skutečně, od dřevěného sloupu el. napětí, který je na rohu budovy hospody a plotu její zahrady, mám výhled do poměrně široké krajiny směrem k Novému Boru. Mystičnost je nesporná. Noční krajinu střídavě a přitom nesmírně klidně ozařují blesky, na horizontu se pohybuje několik nesmírně monumentálních světelných sloupů, což vše souvisí s matčinou smrtí. Kolem mně se zleva trhaně, jakoby rozfázovaně pohybuje jakási černá postava v kápi, zpod které se na mně upírají dva světelné body jako oči. Vím, že je to matčina duše a tím víc jsem elektrizován - tuším, že začíná nesmírné mystické divadlo, které mě navždy změní - snad k lepšímu? Úsvit přichází tak náhle, že je to až nevychované - místo velebně mystické noci je tu bez přechodu protivný, lezavý rozbřesk, vše je opět všedně známé, a u patky sloupu se náhle rozmrzele v jakémsi spacáku probudí moje matka - zcela živá a dosti otrávená - říká v polospaní něco jako "Sakra, co se to tu děje..." Současně s ohromnou úlevou, že je naživu jsem úplně opařen hanbou - v plné nahotě si uvědomuji směšnost svého předchozího mystického vytržení, ve kterém jsem si dokonce i plánoval, jak ho budu vypravovat a žasl jsem v duchu nad originalitou některých symbolů. Šok je tak silný, že překračuje hranice snu a něco z něj přervává i do bdělého stavu.
(polovina 90. let)

Takový nepořádek!

Přijeli jsme s L. do Sloupu. Je už večer, patrně k podzimu, chalupa je syrová a nevyvětraná, vcházím do svého někdejšího pokoje, který má ještě zabedněnou okenici, otvírám dveře na chodbu, kde se svítí. Což jsem neměl dělat. Přímo zpod mé staré postele vyrazí ke dveřím, ke světlu a pak dolů ze schodů nepopsatelný zástup hmyzu, zpočátku proudí ve dvou chaotických pásech, ale postupně, jak jsou jednotliví brouci stále větší až do 10 cm výšky, tvoří uspořádané a velmi organizované dvojstupy. V párech jdou spěšně za sebou ohromní lumkové, vosy, mouchy, určitě i švábi a blechy, kobylky a jako koruna všeho uzavírá průvod pár koček, kdovíproč fialových. Jsem zděšen. Jak tuhle hrůzu skrýt? Kam to nakonec odešlo? Co to ještě zaplaví? Nakonec řeším situaci tím, že dveře zprudka zavřu a zase otevřu, a hle - celý průvod se ve stejném pořádku a stejnou rychlostí vrací opačným směrem zpátky pod mou postel. Takhle to rozhodně bude lepší.
(podzim 1996)


Velekněžka kultu

Po hodině matematiky na břehu jezera (s naším bývalým češtinářem) jdeme s Jiřím P., Vráťou H. a Josefem H. a ještě dalšími dolů z hradu Sloup až dojdeme k úpatí, které jsem kdysi dobře znal a pak na něj zapomněl. Je to celé bludiště pískovcových tesaných schodů, místy zcela sešlapaných, několik pískovcových koryt je uvnitř něčím pomalováno a tvoří "Křížovou cestu". Jdeme tesanou pískovcovou chodbou, která má ale propadající se podlahu. Dírami je vidět do podzemí, kde probíhá obřad - bohoslužba. Naštěstí si všímám dvou železných traverz, vystupujících z podlahy a upozorňuju Jirku P., aby šel radši po nich. Před bývalou kovárnou a konírnou Sloupského hradu mě holky upozorňují na velekněžku kultu. Leží na hlíně u skály, je asi mladá a možná i hezká (holky o tom aspoň mluví), ale je nevýslovně špinavá a zabalená do tak odporných hadrů barvy hlíny, že ve své pokroucené poloze téměř splývá s okolím. Navíc shora ze hradu začnou sypat odpadky a smetí se řítí dolů jako vodopád. V parném dni stojím opět u vchodu do svatyně, který je níže, za dřevěným zábradlíčkem. Kolem jsou na dosah všechny Sloupské skály a vím, že do Prahy i jinam je to vlastně jenom za roh. Mladé a pohledné dívky z kultu mě neustále lákají na obřad, ale já vím, že jsou nejmíň stejně nebezpečné, jako jehovistky. Musím ale sesbírat obal a příslušenství ke svému fotoaparátu, které tu leží už několikátý den a obal aparátu se rosou úplně rozmočil. Jediný pohled na protilehlou Samuelku mě přesvědčí, že za jejím hřebenem je krásně vidět kostelíček na Svaté hoře u Příbrami, který vystavěli v nevýslovné výšce, až na temeni.
(8.9.1998)



Krajina odjinud

Jsem v jakési mě neznámé a přesto něčím blízké kuchyni, zařízené jakoby "postaru" - kredenc, sporák, židle jako z předválečné doby - za okny pocit prostoru - zřejmě vyšší patro. Otvírám dveře a vcházím do světlého prozářeného obýváku, zařízeného už moderněji, spíše ve stylu 60. let. Pro intenzivní světlo deroucí se splývavými průsvitnými záclonami nevidím ven, ale zaregistruji vedle dveří úhlednou zasklenou knihovnu - to už jsem si vědom toho, že prožívám sen a pojme mě zvědavost, jaké knihy jsou ve snu v poličkách, chci si přečíst alespoň názvy na hřbetech, ale čím víc se k nim blížím obličejem, tím víc se hřbety rozostřují, až je zblízka vidím úplně rozmazaně. Využívám tedy jinak toho faktu, že prožívám vědomý sen, vracím se do kuchyně, otvírám okno a skáču z něj bez rozmýšlení ven. Ocitám se nad rozsáhlým vzrostlým parkem uprostřed jakéhosi města, mám velmi intenzivní pocit čehosi jakoby známého, zapomenutého a teď znovu objeveného. Nepatrnými pohyby ramen a nohou naberu výšku i rychlost a už letím nad jakýmsi, opět podivně známým městem - za parkem je kolonie dělnických domků, pak vilová čtvrť, terén se sklání do srázu, zástavba je mu přizpůsobena, chci vidět co nejvíc, ale vše náhle končí.
(jaro 1999)

Pět minut po válce

Je konečně po válce, ale země ještě není doosvobozena. Stále zůstávají místa, která sice opustil nepřítel, ale na která ještě nevstoupil přítel. Noha českého lidu musí znovu zahníst svou českou hroudu, aby byla v plnosti navrácena.
Stojím na návrší mezi poli pod anilínově tmavomodrou oblohou barvy intenzivního inkoustu a dívám se, jak zářivě žlutý paprsek jásavě, čistě jak na horách, odněkud (kdoví odkud vlastně) ozařuje širé pole, ze kterého je vidět ovšem jenom vršek, oseté v dokonalých, dlaždicově rozvrstvených, symetrických čtvercových rašících sestavách barvy sytě, ostře až jedovatě anilínově zelené (aby to ladilo s tím nebem) a také hladkou, neutrálně hnědou, dokonale rovnou cestou s hlazeným lesklým povrchem, na které se náhle rýsují přívětivě světle modré čtverce a obdélníky, spojující se v mnohoúhelníky a ty dále pak v sudo i lichoběžníky a ještě složitější pravoúhelníky.
Pochopil jsem. To jsou ona, ta místa už osvobozená a na mně je, abych je dále ještě rozšířil! Ano, jen dotykem rodné nohy s rodnou půdou se rodí ona, svoboda mladá. Začal jsem urychleně šlapat v syté zeleni pole, ale mé boty zanechávaly jen nevýrazné stopy s pouhým bleděmodrým obrysem.
Ale nešť! Na to se musí troufale, směle! U vědomí, že neběžím jen za sebe, se rozbíhám anilínově zeleným polem na obzor, jeden odraz - a už letím z mohutného srázu dolů, míjím a posléze nechávám za sebou samoty, usedlosti i města s mohutnými věžemi kostelů, roztahuji prsty, abych mezi nimi cítil provívat svobodu, až to mravenčí...
(podzim 1999)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama